Popojedem

13. února 2015 v 12:13 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
Máme tady únor 2015. Nic zásadního se nezměnilo. Jsem zase dělník v továrně, kde se pokouším ve správném pořadí mačkat klávesnici u CNC brusky na kulato. Ne vždy...je to překvapivě i manuálně náročná práce, kde krmit tu mašinu znamená nejen být neustále ve střehu, ale je nutné ji měnit kusy. A ty jsou hodně těžké. Takže žádné labůžo u počítače, ale dost dřina.
Na nože zbývá docela málo času, jen něco málo po večerech. Navíc, bohužel, to zdraví se mi pomalu a jistě stále zhoršuje. Takže nic neuspěchám. Pomalu vpřed, a nějak to dopadne.
 

Léto

21. června 2014 v 16:14 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
Léto budiž pochváleno. Brzy pojedu na parádní dovolenou, kde nebudou brusky, kravál, prach a špína. Nebudu mít popálené ruce z horké oceli, a nebudu dýchat vzduch přes obličejový respirátor 3M. Pohoda, klid, koupání v moři.
Až se vrátím, nastupuju do práce, jakou jsem vždy chtěl mít. Budu zase strojař ve firmě na úrovni.
Nože se tím pádem stanou jen koníčkem, a přivýdělkem, abych mohl taky jet na hory, když výplatu mi po provedení stojky proinvestuje manželka "ve jménu rodiny". Má to velké plus. Budu mít klid. Rodina své mít bude, a já na horách taky nemusím být furt. Tak nějak stárnu. Za pár dní je mi 46 let, a to je skoro 50. A na tu padesátku se už cítím delší dobu. Furt se jen honím za nějakou fatamorganou, a výsledek nula. Začínám si mnohem více vážit drobných chvilek, kdy nepracuju, a třeba jen s pejskem sedím u řeky. Relax, klid, dobrý hodný pes vedle mně, a je mi fajn.
Nože budou, ale bude se na ně čekat déle, a já budu dělat, když se mi bude chtít.

Práce

17. května 2014 v 8:40 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
Uplynuly dva roky...jako voda. Jsem doma, rentiér, měl bych být šťastný jak blecha, a potichu držet zobák, a krok. Ale realita je, že mi taky za ty dva roky ledacos nevyšlo. Doufal jsem, že se uživím, jako nožíř, a zajistím tím rodinný rozpočet, i mé koníčky.
Po dvou letech musím konstatovat, že mnohem lépe mi šlo peníze rozdat, profinancovat, než vydělat. Rozdal jsem obrovské množství nožů, ale nevrátilo se to. Takže peníze z fabriky zmizely, a já musel řešit, co dál.
Moc jsem si přál pracovat doma, a nemít už žádného šéfa, být sám sobě šéf. Realita však je, že letošek je likvidační. Došly zakázky, a nové nějak nechodí. Tím je dáno, že není ani příjem.
Tedy ač nerad, vrátil jsem se do práce, ke špinavým montérkám, a strojům. Jediným malým plusem je, že nedělám přímo rukama, což jako nožíř je vše ruční práce, ale dělá za mně stroj.
Nože zůstávají zase jen jako koníček. A tak mizí jeden velký sen.
 


Jubileum

26. června 2012 v 17:08 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
Haleluja. Dožil jsem se krásných 44 let. Perspektivy v růžových barvách, životní jistoty, samá pozitiva. Anebo jinak. Přišel jsem o práci, co jsem jí měl rád, a zdraví je v háji. Nová práce v nedohlednu, a do důchodu daleko. Nebo ještě jinak-copak se někdo důchodu i dožije? Jak si tak čtu, jak nás rozkrádá naše vláda, tak důchody nebudou, a budeme se pást, pokud se rychle nenaučíme krást. Naše vláda nám budiž jasným příkladem.
Takže, zase jinak. Je potřeba žít, a ne pořád čekat, až jednou...Žít, tady a teď. Každý jeden den žít s tím, že může být ten poslední. Nepromarnit dech v plicích jen tak, a stále něco aktivně prožívat. Takhle to mám rád. Pořád pocit, že něco mírně nestíhám, a musím přidat. Takže, co dřív? Kolo, rodina, nebo práce v dílně? Hodím si korunou. Pokud padne hrana, jdu na kolo. Ale jinak, jdu makat. Panna nebo orel, je to fuk. Obě strany stejně dobré,pokud chrastí v peněžence. A ta se nejlépe plní prací. Zas vyhrála rachota. Tak hurá.

Slezina

15. května 2012 v 18:05 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
V pátek bude velká slezina. Její gro bývalo workshop v nožotvorbě. Poté se to časem změnilo na několikadenní alkoholický opar něktrých jedinců. Uvidíme, co že to bude letos. Beru si kolo, a v Jeseníkách je hezky. Těším se na lidi, co jsem je dlouho neviděl, a obejdu ty, co mi blízcí nejsou.
Je hezké mít možnost volby. Zrovna tak, jako když můžu něco psát, a můžu dokončit myšlenku, či sdělení, aniž by mi furt někdo skákal do monologu, nebo to mazal. Takže, co jsem chtěl, to bylo zveřejněno. Co ne, to je moje věc. Je hodně věcí, které se mi nelíbí, ale pokud se mi někde nelíbí, je nejsnazší volba-nebýt tam. Proto i já učinil volbu, a rozhodnutí.
Dělat to, co považuju za dobré, a správné. Uvidíme.

1.máj

1. května 2012 v 16:49 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
Ještě pamatuju doby, kdy jsme chodívali, dítka školu povinná, do prvomájových průvodů. Idylické časy dělnické mládeže. Červené šátky, jiskra v oku, a budoucnost nalajnována až do důchodu.
Pak přišla revoluce(převrat-nehodící se škrtněte), a životní jistoty jsou ty tam. Najednou člověk neví, jestli má kde bydlet, jestli vydělá na nájem, jestli si může dovolit to či ono.
Takže, první máj, pro někoho svátek práce, pro někoho lásky čas.
Já to vzal od každého trochu. S manželkou chvíli na kole, a pak zas kosička, mačeta a motyka. A opravy stezek, prostě, koníček. Co zůstává, je dobrý pocit, že s manželkou je fajn chvíli prožít něco společného, a mít i svůj prostor, každý sám pro sebe. Myslím, že věci se zlepšují v životě už jen tím, když člověk přestane mít příliš mnoho nároků, a snů. Najednou stačí mít méně, a přitom je to více.

RIP

30. dubna 2012 v 7:55 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
http://www.youtube.com/watch?v=AI5GWfnZkYY


Čtvrtek, 28 Únor 2008 09:40
Autor: JAROSLAV BAĎURA
Rubrika: Kraj Moravskoslezský

Správce lesů oponuje: Museli jsme se nějak dostat ke stromům napadeným kůrovcem

Palkovice - Zabili jste nám stezku! zlobí se cyklisté, neboli bikeři na frýdecko-místecký magistrát, který je majitelem lesa v Palkovicích.
Příběh plný emocí, v němž nechybí internetové smuteční parte turistického chodníku, slzy i zlost lidí, kteří se o chodník starali, a fotografie stezky zničené buldozerem, přinesla na svých internetových stránkách Česká mountainbiková asociace.
Zhruba dva kilometry dlouhý turistický chodník v lese nad Palkovicemi si členové asociace brigádnicky upravili tak, aby mohl sloužit nejen turistům, ale i cyklistům.
"Stovky hodin jsme strávili tím, že jsme vyčistili chodník od maliní, s krumpáči a motykami upravili jeho povrch i sklon tak, aby se na něm nedržela voda," říká Roman Švarc, který po chodníku také jezdíval. Před několika dny ale vjel na chodník buldozer. "Nechápu, jak jste si mohli dovolit vést proti nám takovou kampaň! Nezabili jsme stezku, prostě jsme se museli nějak dostat ke stromům napadeným kůrovcem a odvézt je pryč," zlobil se včera na bikery správce městských lesů Oldřich Krobot.
Zatímco rozhořčení cyklisté tvrdí, že lesníci mohli dostat napadené stromy z lesa jiným způsobem nebo alespoň šetrněji, lesní správce namítá, že to jinak nešlo.

Vznikne nový chodník?
"Já mám také rád les, netěší mě, když do něj musí vjet buldozer. Ale koně se do prudkých svahů prostě nedostanou, proto jsme museli stezku upravit," řekl Oldřich Krobot.
S cyklisty se již před nedávnem setkal, když jej pozvali, aby se podíval na krátký úsek chodníku, který upravili. "I když jsem byl postaven před hotovou věc, tak jsem nenamítal nic proti tomu, když si chodník upraví v celé jeho délce. Upozornil jsem je ale, že pokud budu muset vjet do lesa, pak to bude právě po jejich chodníku," řekl lesní správce.
Roman Švarc jeho slova potvrdil. "To je pravda, na druhou stranu nás vyděsilo, jak teď chodník strašně vypadá." Bikeři nyní zvažují, zda chodník znovu opravovat, nebo se s majitelem lesů, tedy s městem, domluví na tom, že by si někde na vrstevnici zřídili chodník nový.
Lesní správce totiž řekl, že dříve než za dva roky není možné se o úpravě poničené stezky bavit. "Přijďte za dva roky, můžeme si promluvit, dříve nebude jasné, jak velké škody kůrovec napáchá a jak dlouho budeme muset těžit napadené stromy."
Cyklisté vědí, že boj o chodník prohráli. "Ale povedlo se poukázat na to, že pro někoho jsou lesy stále jen prostředkem k těžbě, kdežto my si myslíme, že by měly více sloužit k rekreaci, tak jak je tomu ve světě," řekl Roman Švarc.

Trailbuiding

28. dubna 2012 v 8:45 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
Mám zvláštní koníček. Zametám v lese pěšinky po kterých se poté procházejí lidi, ale hlavně, projíždějí cyklisté na horských kolech. Taková stezka se jmenuje počeštěně singltrek. Je to vlastně jednostopá stezka, která lahodí oku, nehyzdí krajinu, a je blízká přírodě. Není to vyloženě přírodní stezka, protože někdy je potřeba stezku zaříznout(zakopat) do tělesa svahu. Pořád to však je 50cm, někdy trochu víc, úzká stezička, která se klikatí mezi stromy, proplétá se krajinou.
Byl jsem jedním z průkopníků v čr, kdo tyto stezky začali propagovat. Dříve jsem je jen čistil, a hledal zajímavé pěšinky s kusem hezké přírody. Až jsem před několika lety potkal Tomáše Kvasničku z Jablonce n.N., a to mi otevřelo nové obzory. Tomáš mi ukázal, jak se tyto stezky staví v USA, kde jsou lidé v tomto mnoho let napřed, oproti čr. Minimálně v mentalitě, kdy už byly vybojovány kompromisy mezi ochranou přírody, lesním hospodářstvím, majiteli pozemků, a bikery. Bikeři vždy chtěli prostoj na svůj sport, ale legislativa v tomto je zkostnatělá všude na světě. Ale první úspěchy se dostavily. Záviděli jsme bikerům, že mají tisíce kilometrů singltreku, a že v čr není nic.
Jako jeden z průkopníků, neřku-li možná jeden z vůbec nejzarputilejších "Diggerů-kopáčů" v čr jsem byl iniciátor petice ve Frýdku Místku. Byli jsme partalidí, co chtěli stejnou věc. Tehdy bylo hezké období občanského sdružení ČeMBA. ale primátorka města paní magistra Richtrová tomuto nebyla nakloněna, tak naši stezku, už domluvenou se správcem lesa, nechala zničit buldozerem. Zbylo z toho pěkné video natočené. P.Slavíkem...A čemba už taky není...netak, jak ji chci.
Bohužel, rozpadlo se to, a mně to stále mrzí. Nebudu v tom šťourat, ale za TK pořád stojím. Jsem v novém občanském sdružení SeMBA. Chceme dále podporovat singltrek ve všech jeho podobách.
Pro mně to je nejčastěji tak, že popadnu hrábě, motyku, mačetu a mojí spešl kosičku, a jdu opravovat a modelovat singltrek, který mám za barákem. Není toho málo, a stojí mne to cca 300 hodin ročně práce zadara. Je to však velký relax, být v lese, něco udělat, a vidět, že lidi jsou nadšení. Taky si vyvíjím spešl nářadí, co se vejde do batohu, a udělá co nejvíce práce.
Což je další můj koníček. Moje nářadí slouží stavitelům Rychlebských stezek, kde si pochvalují jeho nezničitelnost. Však jsem to vyvíjel hlavně prvotně pro sebe, aby sloužilo mně.
Existuje však člověk, který má stejný koníček, stejný životní styl, a je žijící legendou... Dělá traily už 30 let. Žije v Kanadě, ve městě Vancouver. Celý svět jej zná, jako "Digger-a". Tak, já jsem český kopáč. O tom kanadském právě vyšel článek v časopise Velo na několik stran. O mně měl článek vyjít taky, ale nějak z toho sešlo. Což je fuk, protože prvotní jsou stezky. Snad budu mít i další roky sílu, a dostanu se do lesa. Dokud jsem, dýchám, a stavím stezky. Pro sebe, pro vás.

Závisláci

26. dubna 2012 v 7:46 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
Pokazilo se mi auto. No a co, to se děje lidem furt. Jenže, nemít kamaráda automechnika, propadám těžké skepsi. Rozebrat motor je vždy průser. Takto však vidím šanci, že ta plechovka ještě pojede. Chtěl jsem německé auto, ale nemám teda pocit, že by se kazilo méně, než auta francouzká, nebo italská. Takže, jsem závislý na svém automechanikovi.
Podělaly se mi zuby, za což si jedznačně můžu sám, díky špatné stravě, a flákání zubní hygieny.
Zase mně zachraňuje kamarád, i když je to k němu hooodně daleko, až v Havlíčkově Brodě. Zuby jsou spravené, a to je docela výhra. Protože s bolavou hubou člověk obvykle nechce dělat nic.
Když mi odešly ruce, zachránil mi je kamarád v Brně. Bez něj už bych se snad ani nenajedl. Když mi odešlo koleno, průběh byl tentýž.
Další kamarádi pomohli, a pomáhají každý den. Jsem závislý na kamarádech.Bez přátel je člověk jen kapkou v moři. S kamarády je život výrazně snesitelnější, a někdy i krásný. Jsem rád závislákem, a snad budu moci i já pomoci, když budu umět. Je to dost dobrý pocit, že na to člověk není sám. Díky vám všem, kdo mi pomáháte. Velmi si toho cením.

Úvaha

25. dubna 2012 v 7:29 | Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste.
Dočetl jsem se na jednom servru zajímavé věty, která je celkem trefná. Týká se mého nožířského vlákna na Knife.

"Nepřítel lidu, zvířat i vesmíru Black byl konečně vypuzen, to musí bejt radosti u odvěkých nepřátel.Moc se neradujte, bez nepřítele nedokážete žít a funkce škodiče muže bejt v dalším vývoji přiřknuta právě komukoliv jinýmu."

Asi budu mocný čaroděj, když se proti mně musí spojit vlčí společenstvo, aby mi zakroutili krkem.

Anebo je to jen tak, že doba v níž zrovna žijeme, je prosycena morálním marasmem. Jak napsal T.Baťa už před desítkami let. Neexistuje krize finanční. Je jen krize společnosti, je to krize morálky.

Pro mnoho lidí je natolik neuvěřitelné, že texty, a článečky, glosy, které píšu, že by mohly býti pravdivé příběhy, které se mi staly, že mne napadá, jak je mi jich vlastně líto. Žít život prosycený neúspěchem, nemocemi, a zlobou, musí být strašlivá karma.
Když píšu, že se mi stalo to či ono, napadlo mně už mockrát, že musí dost lidí uvažovat, jak to můžu všechno stihnout, anebo, logicky, je napadne, že ty příběhy jsou vymyšlené.
Zrovna nedávno jsem popisoval, jak jsem se během jediného víkendu setkal s dvěma naprosto neuvěřitelnými lidmi. Jedním z nich je můj učitel wing-chun kung fu. Kdo mi tady uvěří, že se najde člověk natolik toužící poznat pravdu, že odjede do Číny, hledat mistry kung fu. Nikde ho neznali, a on přesto svého mistra našel, a do Číny jezdí už 20 let.
A hned druhý den sedím na výstavě vedle kluka, co do Číny jezdí už 12 let, a hledá mistry mečíře, a učitele boje s mečem. Ten tam dokonce 2 roky bydlel vkuse, a mám pocit, že i jeho manželka má čínské kořeny. Jak uvěřit příběhu, že je někdo tak cílevěcomý, a vytrvalý, že 10 let hledá mistra meče? Je to jako pohádka z US filmu. Vidím na lidech, jak jen nevěřícně kroutí hlavami. A já ty lidi přesto znám, a jsou to mí přátelé. Náhoda? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Vše je dáno tím, po jaké cestě jdeme. Moje cesta je protkána neuvěřitelnými lidmi, vedle kterých si připadám nicotný. Je velká čest být jen posluchačem jich životní cesty, jejich příběhu.

Snad i můj příběh bude mít své pokračování. Věřím principu jednoduchosti. Dělat věci jednoduše, přímo, a průhledně, všem na očích. Celý život sice pro tento svůj postoj narážím na potíže, ale jiný nebudu. Trčím z davu, a vždy to tak bylo. Nic s tím nenadělám, je to mé já. Můžu jediné. Dělat věci, jak nejlépe umím, a doufat, že je to správně.







Kam dál